Muslimové jsou nebezpeční fanatici utlačující ženy. Romové kradou a vysávají náš sociální systém. Židé jsou neskutečně lakomí a homosexuálové tak trochu zženštilí. Na první pohled jsou předsudky vlastně fajn – dělají svět srozumitelnější, podporují pozitivní vnímání sama sebe (oni kradou, my pracujeme) a dají se docela dobře využít během politické kampaně (třeba Tomia Okamura a jeho proslov o chudých matkách). Na druhou stranu předsudky často vedou k diskriminaci, polarizují společnost a především uměle oddělují skupiny lidí, které se v zásadě ani tak moc neliší.

Bylo mi tak 16 a měla jsem v tom jasno. Romové jsou na okraji společnosti vlastně právem - integrovat se nechtějí, kradou a zneužívají systém, do kterého skoro nic nepřispívají. Na poznámku „ale ne všichni Romové jsou takoví“ jsem reagovala pohotově: „Já žádného jiného neznám.“ Zpětně se dá považovat za štěstí, že se mě nikdo nezeptal, s kolika Romy jsem tedy měla nějakou osobní konverzaci, protože bych musela trapně přiznat, že s žádným. Doufám, že protiromského pochodu bych se nezúčastnila ani tenkrát, ale rozhodně bych neodsuzovala spolužáky, kteří by byli pro (a dle nedávného výzkumu Scio by se k případnému pochodu mělo chuť přidat 40% dotazovaných dětí:). 

Na vysoké jsem pochopila, že předsudky - tedy negativní postoje k jednotlivci pouze na základě toho, že patří k určité skupině - můžou být trochu problém. Zaprvé mně celkem upřímně vadilo přesvědčení několika Britů, že jako východoevropanka se hodím akorát tak na uklízení nebo hlídání dětí. Zadruhé jsem zjistila, že na dost z mých zaručených tvrzení neexistují žádná data – jak vůbec vím, že Romové kradou nebo zneužívají sociální dávky více než ostatní etnické skupiny? Seriózní výzkumy nejsou k dispozici a já celkem nekriticky spoléhám na útržkovité informace z médií, osobní zkušenosti s pár Romy a především na to, co říkají moji známí. Někdy tou dobou jsem si uvědomila, že svoje informace nemůžu zobecnit na přibližně 300 000 Romů žijících v Česku (počet Romů se odhaduje na přibližně 2,5 – 3% české populace, errc.org).

V rámci sociologie jsem se začala zajímat o mechanismus předsudků. Lidé mají přirozeně sklon k přemýšlení v kategoriích a předsudek, tedy kategorie o určité skupině, se tvoří snadno a rychle. Podle harvardského psychologa Allporta (1979) stačí i jedna zkušenost, třeba, že nám Romka ukradla peněženku, že to doma říkali rodiče nebo protože na iDnesu tuhle psali o romské straně, které zmizel pokladník i s penězi (a to i v případě, že poslední se později ukáže jako výmysl, viz článek na Mediář.cz). Už předškoláci mají dobrou představu o tom, co znamená etnická skupina a jaké charakteristiky k ní patří - lze si jen domýšlet, na jak malých podnětech stojí předsudky 5tiletých dětí (video z této studie zde).

Problémem je, že svoje kategorie máme rádi a nechceme je moc měnit. Začneme přijímat jen ty informace, které potvrzují naše přesvědčení. Informace nebo zkušenosti odporující vytvořenému předsudku buď zpochybníme („Ty jsi s cikány nikdy nebydlel, co?“), nebo označíme za výjimku („Věřím, že někteří muslimové nejsou radikální, ale je to výjimka“). Jakmile si svůj předsudek vytvoříme, jsme většinou ochotni ho bránit. To koneckonců dokazují i internetové diskuze pod jakýmkoliv článkem, který má v nadpisu slovo „Romové“.

Předsudky lze brát vlastně jako klam, který nám mozek podstrkuje, aby nemusel tolik přemýšlet. Nelze se tomu úplně vyhnout a sama s tím mám problém. Vždycky například znervózním, když do londýnského metra nastoupí tradičně oblečený muslim, a to i přesto, že rozumově moje reakce nedává žádný smysl. Především v tu chvíli si připomínám, že i přes lehkost a samozřejmost, se kterou předsudky přicházejí, je důležité je rozeznat a snažit se eliminovat jejich vliv na naše chování a rozhodování.